Reakce na sobotní 70ti tisícovou demonstraci v Praze předvedly, že český establishment vesměs žije v jiném světě než velká část občanů. To asi není překvapivé. V časech prohlubující se sociální a ekonomické krize, jejíž spirála se teprve roztočila, je to obrovský problém.

Fakt, že se okrajovým politickým silám s někdy až bizarními postoji, názory i politickým stylem, podaří zaplnit skoro celé Václavské náměstí, mluví sám za sebe. Proč k tomu došlo, je poměrně jednoduché: tyto subjekty dokázaly oslovit občany v tom dnes pro ně zásadním. Myslím, že na Václavském náměstí nebyla většina lidí proto, aby dala najevo, že chce odchod Česka z OSN nebo WHO, nebo kvůli obavám z „ředění“ českého národa či aby popírala Covid–19 (jak organizátoři akce mimo jiné tvrdili teď nebo v nedávné minulosti). V dnešním kontextu se tohle všechno stává mobilizačně druhořadým. Je nabíledni, že lidé přišli, protože chtějí mír a prosperitu, ne válku a bídu a že nejsou spokojeni s tím, jak současná vláda krizi zvládá. Válku a bídu jim politici v rámci volebních kampaní a programů totiž neslibovali. Naopak současný vývoj je zásadním, ne–li principiálním, narušením nepsaného demokratického konsensu. Tato skutečnost se prostě nemůže obejít bez politických důsledků. Otázkou nicméně je, jak se rozpadající se konsensus ve společnosti rozhodnou řešit politici?

Kdokoliv rozumný si uvědomuje, že česká společnost s vysokou inflací (17,5 % v červenci), poklesem reálných mezd (10 %), velkou mírou nejistoty v kontextu slabého sociálního státu a že český blahobyt a střední třída stojí na vetchých základech závislé ekonomiky. Navíc, velmi silně se nás dotkne energetická krize, protože jsme ekonomika založená na průmyslové výrobě. Pak jsou tu další nuance – například, že Česko je jeden z největších vývozců elektrické energie na světě a zároveň má (dlouhodobě) jedny z nejvyšších cen energií. Lepší příklad závislosti by se hledal těžko. Současný establishment ale stále žije ve starých dogmatech 90. let, kdy regulace a zásahy do fungování „neviditelné ruky“ trhu byly tabu a na skoro všechno byla odpověď v podobě deregulace a privatizace. Vláda Petra Fialy nejen že nemá odborníky, ale nemá ani žádnou politickou představivost a odvahu opustit ekonomická dogmata, která globální finanční krize fakticky zcela zpochybnila. Vládnout tito lidé přišli s plánem škrtat výdaje rozpočtu, snižovat deficit a nic zásadně neměnit, nyní však čelí bezprecedentní sociální krizi vyvolané geopolitickými tlaky.

Neochota vlády sáhnout k výraznějším a systematičtějším regulacím ve prospěch vlastních občanů a tyto kroky stále neodkládat, je v ostrém kontrastu s politikou sankcí, kterou vláda podporuje. Sankce ukazují, že politika (či geopolitika) zásadně usměrňuje trh a tržní síly. Třicet let vyprávění o tom, že ruka trhu je neviditelná, se ukazuje v přímém přenosu jako lež. Samozřejmě, že lež to byla vždycky, protože neoliberalismus byl deregulací také z politického rozhodnutí. Současnost má s klasickým neoliberalismem i nadále jedno společné: obojí vedlo a vede k postupnému ožebračování pracovníků a střední třídy, tj. k postupné demontáži moderní demokracie. Někteří už mluví o největším propadu životní úrovně od transformační recese na začátku 90. let.

Nyní se v českém kontextu přistoupilo na velmi nebezpečnou logiku „argumentace“ válkou, která válku normalizuje a také postupně kolonizuje už tak narušené a omezené demokratické pole. Slova premiéra Fialy o tom, že za pražskou demonstrací je „pátá kolona“, jsou jasným projevem pokusů o delegitimizaci požadavků a obav lidí nejen na hlavním pražském náměstí ale i dalších občanů České republiky (a bude jich víc než 70 tisíc). Kritizuješ vládu? Jsi agent Putina. Chceš mít v zimě teplo a myslíš si, že je to lidské právo? Jsi vlastizrádce a člen páté kolony. Máš strach o pracovní místo a o to, že skončíš na dlažbě? Jsi agent Putina. Chceš žít v míru? Jsi pro Putina a chceš nás vrátit před rok 1989.

Problémem není jen to, že se vládní postoje míjí s realitou a dál společnost polarizují. Míjení se s realitou a polarizace jsou v časech krize základem pro velké problémy (v dávných dobách se jim říkalo revoluce nebo povstání). Vedle toho znamená normalizace podobného vyprávění dvě věci. Jednak legitimizuje názorovou či jinou represi odlišných mínění, snaží se o zavření veřejného prostoru, jeho vyčistění a zavedení jednomyslnosti, kterou budou kontrolovat jen „držitelé jedné pravdy“. Tedy, posiluje trend, jenž tu je už delší dobu. Všimněte si také, jak se slova jako „jsme ve válce“ nebo právě „pátá kolona“ stávají normálními. Není asi náhodou, že generál Petr Pavel nyní oznámil svoji prezidentskou kandidaturu se slovy o „řádu“ a „klidu“. Klid ale není totéž, co mír a mír nám asi bývalý předseda vojenského výboru NATO slibovat nebude.

Jednak ale normalizace války může být zároveň přípravou společnosti na válku. Jelikož západní velmoci ve vztahu k válce na Ukrajině opravdu lavírují na okraji přímého střetu s Ruskem, je to velmi varovný signál. Tento signál je o to varovnější, že západní svět se ocitá ve vleklé vnitřní i vnější krizi. Nebylo by to poprvé, kdy by se vleklá krize řešila válkou. Jenže válka může mít zdánlivě racionální cíle, ale jako proces, který zasáhne společnost i jednotlivce, týl i frontu, se vyznačuje vysokou mírou iracionality. Dějiny nás učí, že válka je často popřením hodnot, za které se schovává. A tichá demontáž demokratického konsensu, svobody slova a práva na kritiku moci spolu s rostoucí verbální agresí nevěští nic dobrého. Dějiny svědčí také o tom, že bojem proti nepříteli se mu začínáme podobat. A tak zatímco v Rusku si zakázali slovo „válka“, my si pomalu ale jistě zakazujeme slovo „mír“ a skloňujeme stále častěji slova „pátá kolona“, zatímco v Rusku se mluví o páté koloně a vlastizrádcích s předstihem (mimochodem, slovní spojení „pátá kolona“ v ruském kontextu velmi výrazně kultivoval a prosazoval celé roky oblíbenec západních médií Alexandr Dugin).

Troufnu si tvrdit, že většina občanů České republiky se nechce stát kanónenfutr v žádné válce. Bohužel současná česká vláda stále více otevřeně ukazuje, že by ji taková možnost nijak zvláště neděsila. Naopak o tom, že „jsme ve válce“ a lidé se tomu musí přizpůsobit a mlčet, slyšíme skoro denně. Válka je ale selháním politiky a tu dělají politici, které volíme a kteří jsou bez našich hlasů (pořád ještě) nikým. V časech, kdy se zdá, že mír se brzy stane projevem vlastizrady a politici nedokáží odolat bubnům války, jsou plná náměstí jediným způsobem, jak dát najevo nesouhlas a obavy. Kde jsou ty časy, kdy „“ pro západní politiky představovalo základní pilíř politického programu. A věděli dobře, proč…